Putování po Ladaku – projekt české školy v Himálaji pokračuje

malé džulé, vítej doma. „To je Tvůj manžel? Jak dlouho budete v Kargyaku? Máte kde spát? Potřebujete koně? Já jdu zrovna s jaky na pastvinu, domů se vrátím až zítra, ale to nevadí. Tady máš klíč, ubytujte se u nás, uvařte si večeři." Nevím, jestli by se podobná situace mohla opakovat i v Česku. Že bych po roce potkala známého, který mě poznal teprve před rokem, deset měsíců o mně nevěděl a dostala bych od něj k dispozici celý svůj dům včetně kuchyně a všech zásob...Vracela jsem se do vesničky Kargyak, kde v září 2008 dokončili čeští dobrovolníci stavbu školy pro tibetské děti, do Indického Himálaje.

Pomoc v podobě větrné elektrárny

Doma jsem do batohu přibalila kromě manžela a kamarádů také dárky a několik závitových tyčí a kovové spojnice. Součástí naší cesty totiž byla kromě jiného i doprava materiálu na stavbu větrné elektrárny, která měla podpořit energetickou soběstačnost školy. Hlavně v zimních měsících, kdy teplota ve výšce 4200 m n. m. klesá až k minus 40o C, docházelo v noci k prudkému poklesu napětí v bateriích, které jsou během dne napájeny sluneční energií. Díky třem malým lopatkám elektrárny, které se roztočily v srpnu 2009, budou mít baterie podstatně delší trvanlivost. Himálajským mrazům a sněhovým vánicím zatím odolává škola i elektrárna, pan školník Lopsang pilně shazuje sníh ze skleněných tabulí, aby se dovnitř dostaly sluneční paprsky a děti měly ve třídách teplo.

Všední školní den

Každý den začíná úklidem školy, kdy si děti sami vyklepou koberečky, na kterých sedí, umyjí tabule, připraví pomůcky. Každý kousek dřeva má v údolí Lung Nag cenu zlata, proto jsme rádi, že mohou děti na dřevěných lavicích-stolech alespoň psát. V devět hodin ráno se všechny děti shromáždí před školou. Výuka je zahájena, tak jak je klášterech a v indických školách zvykem, tibetskou modlitbou a indickou národní hymnou. Poté se žáčci rozběhnou do tříd podle rozvrhu, který se pružně přizpůsobuje věku dětí, jejich znalostem a počtu přítomných učitelů. Nejmladší děti chodí už od čtyř let do „školky", kde si většinu dne hrají, běhají venku a přitom se zároveň učí počítat, rozumět základním anglickým a hindským slovíčkům. Ostatní žáci jsou rozděleni do čtyř tříd, ve kterých se učí znalostem asi na úrovni našeho prvního stupně. Kromě matematiky, společenských věd a všeobecných znalostí (zeměpis, přírodopis) musejí zvládnout svoji rodnou řeč zanskarštinu, hindštinu, angličtinu a k tomu tři různá písma.

Věrní tibetští učitelé

Na konci školního roku (v říjnu) skládají děti před státním úředníkem zkoušky, aby mohly postoupit do dalšího ročníku. Posledními testy neprošel jen jediný žák, který půl roku nemohl chodit do školy. S úrovní výuky byl pan inspektor náramně spokojen, provoz ve Sluneční škole chválil. Naopak, státní učitelé, které do vesnice vysílá vláda, se ve škole ohřejí jen pár dní a zmizí i se státní výplatou neznámo kam. Ještě, že jsou v Kargyaku „věrní" tibetští učitelé, kteří vědí, jak je pro místní obyvatelstvo vzdělání důležité. Sami většinou vyrostli v klášteře, odloučeni od své rodiny, proto naší škole drží palce a podepsali smlouvu i na další školní rok.

Léky pro nemocného školníka

S ustupující loňskou zimou chodily ze školy samé dobré zprávy o tom, jak se děti uzdravují z nachlazení, jak se pomalu otepluje - při minus 25 stupních se dalo spát i venku, psala česká dobrovolnice Pyru. Nocleh na střeše při ukolébavce od vlčí smečky prý neměl chybu. Kromě příznivých zpráv jsme dostávali také znepokojující e-maily o nedobrém zdravotním stavu pana školníka. Podle příznaků předávaných zprávami přes portugalského učitele čeští lékaři usoudili, že by se mohlo jednat o žaludeční vředy, žloutenku, případně cirhózu jater. Na cestu jsem tedy dostala kromě součástek pro elektrárnu ještě balík různých léků, které jsem měla podle svého uvážení doporučit nemocnému Lopsangovi. Neuměla jsem si představit, jak se svými znalostmi první pomoci a základů zootechniky budu pacientovi anglicky vysvětlovat, kdy má jaké léky používat. Moje obavy se rozplynuly až v prvním kempu za vesnicí Darcha, kde jsme cestou do Kargyaku potkali medičku Olču, která právě dokončila 3. ročník studia medicíny a se svými dvěma kamarády z Kuřimi měla také namířeno do Lehu, správního města Ladaku.

Nečekaná lékařská praxe

Společně jsme překonali sedlo ShingoLa vysoké 5100 m a po čtyřech dnech chůze sutí, sněhem a vodou jsme stáli u domu pana Dordgeho. Odemkli jsme si a ubytovali se na rohožích a kobercích, které byly rozloženy v jedné ze dvou obyvatelných místností hned vedle kuchyně. Studentská část naší výpravy zamířila rovnou k Lopsangovi. Jeho žena připravila pro všechny bohatou večeři - tradiční dalbat - směs rýže s čočkou a zeleninou, k tomu ječné pivo čang a mnoho konvic čaje. Druhý den se Lopsang podrobil rozsáhlému vyšetření, které naštěstí vyvrátilo podezření na vážnější chorobu, mohl se i v místních podmínkách léčit dietou a přivezenými léky. Následovala exkurze do školy, přivítání s portugalským učitelem Tiagem a dlouhá revize školní lékárničky. Olča trpělivě dávala v angličtině panu učiteli instrukce, k čemu který z léků slouží a jak se dávkuje. Pomohla s ošetřením ruky jedné domorodé babičky. Během svého tříměsíčního pobytu v Ladaku tak s předstihem zahájila praxi lékařky bez hranic.

NICM

Národní informační centrum pro mládež

Menu

Reklama

Hlasování