Šikana - charakteristika

Šikanování je jakékoliv chování, jehož záměrem je ublížit jedinci, ohrozit nebo zastrašovat jiného žáka, případně skupinu žáků. Je to cílené a obvykle opakované užití násilí jedincem nebo skupinou vůči jedinci či skupině žáků, kteří se neumí nebo z nejrůznějších důvodů nemohou bránit. Zahrnuje jak fyzické útoky v podobě bití, vydírání, loupeží, poškozování věcí druhé osobě, tak i útoky slovní v podobě nadávek, pomluv, vyhrožování či ponižování. Může mít i formu sexuálního obtěžování až zneužívání. Šikana se projevuje i v nepřímé podobě jako nápadné přehlížení a ignorování žáka či žáků třídní nebo jinou skupinou spolužáků. Nebezpečnost působení šikany spočívá zvláště v závažnosti, dlouhodobosti a nezřídka v celoživotních následcích na duševním a tělesném zdraví.

Pocit bezpečí každého jedince je neodmyslitelnou podmínkou vytváření produktivního prostředí a dobrého sociálního klimatu školy. Všechny školy a školská zařízení mají proto povinnost předcházet všem náznakům agresivity a všem způsobům šikanování mezi žáky a svěřenci. Šikanování nesmí být pracovníky školy v jakékoli formě akceptováno. Šikanování se ve své zárodečné formě vyskytuje prakticky na všech školách. Probíhá nejčastěji mezi žáky ve stejné třídě či výchovné skupině a odehrává se v době přestávek, cestou do školy a ze školy nebo v době osobního volna.

Projevy šikanování

Šikanování má ve svých projevech velice různou podobu s následky především na psychickém zdraví. Jejich znaky je možno rozdělit podle různých hledisek přibližně do následujících skupin:

 

1.      Fyzické aktivní přímé (útočníci oběť kopou, fackují či jinak fyzicky napadají)

2.       Fyzické aktivní nepřímé

            (ničení věcí oběti, agresor pošle někoho, aby oběť zbil)

3.      Fyzické pasivní přímé (agresor fyzicky brání oběti dosahovat svých cílů např. ji 

            nepustí sednout do lavice)

4.      Fyzické pasivní nepřímé (agresor odmítá splnit požadavky oběti - odmítne   

            požádání oběti odejít na záchod)

5.      Verbální aktivní přímé  (nadávání, urážení, zesměšňování)

6.      Verbální aktivní nepřímé (rozšiřování pomluv, symbolická agrese - vyjádřená

            v kresbách, básních apod.)

7.      Verbální pasivní přímé (neodpovídání na pozdrav, otázky apod.)

8.      Verbální pasivní nepřímé (spolužáci se oběti nezastanou, když je obviněna   

            z něčeho, co udělal agresor)

 

Za určitých okolností může šikanování přerůst až do forem skupinové trestné činnosti a v některých opravdu závažných případech nabýt i rysy organizovaného zločinu. Příklady znaků šikanování, které neustále přibývají, jsou uvedeny

 

Nepřímé (varovné) znaky šikanování mohou být např.:

  • Žák je o přestávkách často osamocený, ostatní o něj nejeví zájem, nemá kamarády.
  • Při týmových sportech bývá jedinec volen do mužstva mezi posledními.
  • O přestávkách vyhledává blízkost učitelů.
  • Má-li žák promluvit před třídou, je nejistý, ustrašený.
  • Působí smutně, nešťastně, stísněně, mívá blízko k pláči.
  • Stává se uzavřeným.
  • Jeho školní prospěch se někdy náhle a nevysvětlitelně zhoršuje.
  • Jeho věci jsou poškozené nebo znečištěné, případně rozházené.
  • Zašpiněný nebo poškozený oděv.
  • Stále postrádá nějaké své věci.
  • Odmítá vysvětlit poškození a ztráty věcí nebo používá nepravděpodobné výmluvy.
  • Mění svoji pravidelnou cestu do školy a ze školy.
  • Začíná vyhledávat důvody pro absenci ve škole.
  • Odřeniny, modřiny, škrábance nebo řezné rány, které nedovede uspokojivě vysvětlit.
    (Zejména je třeba věnovat pozornost mladším žákům nově zařazeným do třídy, neboť přizpůsobovací konflikty nejsou vzácností!)

 

Příznaky šikanování:

  • Za dítětem nepřicházejí domů spolužáci nebo jiní kamarádi.
  • Dítě nemá kamaráda, s nímž by trávilo volný čas, s nímž by si telefonovalo apod.
  • Dítě není zváno na návštěvu k jiným dětem.
  • Nechuť jít ráno do školy (zvláště když dříve mělo dítě školu rádo). Dítě odkládá odchod z domova, případně je na něm možno při bedlivější pozornosti pozorovat strach. Ztráta chuti k jídlu.
  • Dítě nechodí do školy a ze školy nejkratší cestou, případně střídá různé cesty, prosí o dovoz či odvoz autem.
  • Dítě chodí domů ze školy hladové (agresoři mu berou svačinu nebo peníze na svačinu).
  • Usíná s pláčem, má neklidný spánek, křičí ze snu, např. "Nechte mě!"
  • Dítě ztrácí zájem o učení a schopnost soustředit se na ně.
  • Dítě bývá doma smutné či apatické nebo se objevují výkyvy nálad, zmínky o možné sebevraždě. Odmítá svěřit se s tím, co je trápí.
  • Dítě žádá o peníze, přičemž udává nevěrohodné důvody (například opakovaně říká, že je ztratilo), případně doma krade peníze.
  • Dítě nápadně často hlásí ztrátu osobních věcí.
  • Dítě je neobvykle, nečekaně agresivní k sourozencům nebo jiným dětem, možná projevuje i zlobu vůči rodičům.
  • Dítě si stěžuje na neurčité bolesti břicha nebo hlavy, možná ráno zvrací, snaží se zůstat doma. Své zdravotní obtíže může přehánět, případně i simulovat (manipulace s teploměrem apod.)
  • Dítě se vyhýbá docházce do školy.
  • Dítě se zdržuje doma víc, než mělo ve zvyku.

 

Přímé znaky šikanování mohou být např.:

  • Posměšné poznámky na adresu žáka, pokořující přezdívka, nadávky, ponižování, hrubé žerty na jeho účet. Rozhodujícím kritériem je, do jaké míry je daný žák konkrétní přezdívkou nebo "legrací" zranitelný.
  • Kritika žáka, výtky na jeho adresu, zejména pronášené nepřátelským až nenávistným, nebo pohrdavým tónem.
  • Nátlak na žáka, aby dával věcné nebo peněžní dary šikanujícímu nebo za něj platil.
  • Příkazy, které žák dostává od jiných spolužáků, zejména pronášené panovačným tónem, a skutečnost, že se jim podřizuje.
  • Nátlak na žáka k vykonávání nemorálních až trestných činů či k spoluúčasti na nich.
  • Honění, strkání, šťouchání, rány, kopání, které třeba nejsou zvlášť silné, ale je nápadné, že je oběť neoplácí.
  • Rvačky, v nichž jeden z účastníků je zřetelně slabší a snaží se uniknout.

 

Oběť šikanování

Obětí šikany se může stát v podstatě kdokoli. Přesto bylo zjištěno, že existují určité osobní charakteristiky, které zvyšují riziko, že se stanou obětí šikanování. Tyto charakteristiky zahrnují odlišnosti od skupinové normy nebo nějaký tělesný nebo psychický „handicap". Poměrně často se vyskytuje malá fyzická síla, obezita, neobratnost, nějaká neobvyklost vzhledu apod. Z psychických znevýhodnění je uváděny např. specifické poruchy učení, opožděný duševní vývoj, porucha pozornosti s hyperaktivitou apod. Oběti šikanované pro svou odlišnost od skupinové normy se mohou odlišovat v nejrůznějších oblastech, od způsobu oblékání až po rasovou odlišnost.

Šikanování zanechává na oběti často vážné následky. Nese s sebou psychickou deprivaci, narušuje osobnostní vývoj oběti, její sociální a osobnostní adaptaci, může vyústit v neurózu nebo různé psychosomatické poruchy. Systematická, dlouhodobá, brutální šikana často vede ke zhroucení oběti, propuknutí panické hrůzy, poruchám spánku a v některých případech také k sebezničujícím tendencím oběti. 

Stádia šikany

M.Kolář označuje pět stádií šikany, které zachycují postupný proces narušení vztahů ve skupině. Tento proces je opakem budování bezpečného prostředí a příznivého sociálního klimatu třídy a směřuje k úplnému přijetí postojů, norem a hodnot šikanování žáky.

První stádium:  Zrod ostrakismu představuje mírné, převážně psychické formy násilí. Obvykle se nějaký člen třídy necítí dobře, je neoblíbený a není uznávaný. Ostatními je více či méně odmítán, spolužáci se s ním nebaví, pomlouvají ho, intrikují proti němu, dělají na jeho účet drobné legrácky apod. Takováto situace je zárodečnou podobou šikanování, která obsahuje riziko dalšího negativního vývoje. 

Druhé stádium: Fyzická agrese a přitvrzování manipulace znamená upevňování soudržnosti skupiny na účet obětního beránka, přitvrzování „zábavy" na úkor nejzranitelnějšího spolužáka a opakování agresivního chování jako potvrzení si vlastní moci. V této fázi pokusy o šikanování nemusí uspět, pokud ve skupině existuje soudržnost, kamarádské vztahy, převažují zásadně negativní postoje k násilí a celkově pozitivní morální hodnoty. 

Třetí stádium: Klíčový moment - vytvoření jádra znamená nezabránění přitvrzujícím manipulacím a počáteční fyzické agresi jednotlivců. Často se tak utvoří skupinka agresorů, úderné jádro, které začne spolupracovat a systematicky šikanovat nejvhodnější oběti. Tato fáze je stále ještě považována za počáteční, nezabránění šíření vlivu skupiny agresorů však přeroste k pokročilé šikaně. 

Čtvrté stádium: Většina přijímá normy agresorů, takže se šikanování stane nepsaným zákonem a málokdo se dokáže postavit tlaku ke konformitě. Platí, že i mírní a ukáznění žáci se začnou chovat krutě a účastní se šikanování. 

Páté stádium: Totalita neboli dokonalá šikana představuje rozdělení žáků na dvě skupiny (otrokáře a otroky). Otrokáři využívají materiální hodnoty otroků (peníze, osobní věci), jejich tělo, city, rozumové schopnosti apod. Ve skupině zcela vítězí zlo. Brutální násilí začíná být považováno za normální. Nejvyšší stupeň dokonalosti šikanování nastává v případě, že agresor je sociometrickou hvězdou třídy, je jejím předsedou, má výborný prospěch, ochotně pomáhá učitelům, takže je plně podporován třídním učitelem i ostatními pedagogy. 

Prevence šikanování

Stejně jako u jiných asociálních a sociálně patologických jevů by také u šikany a agresivity dětí měla být upřednostňována především primární prevence. Primární prevence se uplatňuje v případech, kdy k šikaně dosud nedošlo a spočívá ve výchově harmonické osobnosti dítěte (především rozvoji sociálních dovedností, kladného sebepojetí dítěte, odreagování stresu, napětí, agresivity, strachu apod.) a informovanosti dětí, rodičů i veřejnosti o šikaně. Základem primární prevence proti šikanování je budování pozitivního klimatu školní třídy a celé školy, dále pak všech pedagogizovaných prostředí, ve kterých se dítě pohybuje, rozvoj kamarádských, otevřených a bezpečných vztahů. Měla by zahrnovat prevenci specifikou i nespecifickou. 

Důležitou součástí primární prevence by měl být rozvoj sociálních dovedností žáků. Kvalitní sociální dovednosti jsou v pedagogickém prostředí velmi důležité, protože se spolupodílí na celkovém fungování žáků ve škole, na jejich schopnosti týmové práce, schopnosti otevřeně vyjadřovat pocity a názory, na rozvoji pozitivního postoje k sobě i ostatním. Gresham definuje sociální dovednosti jako „situačně specifické chování, které má u dětí a mládeže ve školním prostředí významné sociální důsledky, ovlivňuje akceptaci spolužáky, obraz sebe samého, školní adjustaci, školní úspěšnost a hodnocení sociálních dovedností ostatními." Rozlišuje pět složek sociálních dovedností: kooperaci, asertivitu, odpovědnost, empatii a sebekontrolu. Na rozvoj těchto složek se může učitel (popř. ve spolupráci se školním psychologem) zaměřit a působit tak preventivně na celou skupinu. 



Zdroj: Metodický pokyn ministra školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci a řešení šikanování mezi žáky škol a školských zařízení (Čj.: 28 275/2000-22 )
Poslední aktualizace Barbora Bělíková, srpen 2017.
 

Kalendář akcí

Po Út St Čt So Ne
29
30
1
2
3
4
5
 
 
 
 
 
 
 
6
7
8
9
10
11
12
 
 
 
 
 
 
 
13
14
15
16
17
18
19
 
 
 
 
 
 
 
20
21
22
23
24
25
26
 
 
 
 
 
 
 
27
28
29
30
31
1
2