Studium v Itálii - na špagety si kečup nedávejte!

V rámci programu Socrates/Erasmus jsem strávila tři měsíce v Itálii, na Università degli Studi di Firenze. Od chvíle, co jsem viděla film Hannibal, jehož velká část se odehrává ve Florencii, mi bylo jasné, že tam musím jet a všechny ty (nejen) renesanční skvosty vidět na vlastní oči. Jelikož je na naší katedře poměrně málo studentů a nabízených stáží je hodně, převažuje tu nabídka nad poptávkou, a tak, když o dané místo neprojevil nikdo jiný zájem, stihla jsem se ještě na poslední chvíli přihlásit.

Výběrové řízení bylo krátké, zato vypisování formulářů a jejich potvrzení (hlavně z italské strany) bylo o to delší. Kdybych měsíc před plánovaným odjezdem neposlala znepokojený e-mail příslušné úřednici, tak na potvrzený Learning Agreement asi čekám dodnes.

Jak uvést kde bydlíte, když ještě nebydlíte

Dlouhá story o vyřizování studijního víza by nejspíš vydala na další článek. Hlavní problém byl v tom, že do žádosti o vízum máte uvést, kde budete v Itálii bydlet, ale to jaksi nevíte, protože bydlení si hledáte až tam. (Koleje sice existují, ale Erasmákům je nenabízejí.) Mně s tímhle naštěstí pomohla jiná studentka z naší katedry, která v té době ve Florencii byla, takže nakonec jsem vytoužené vízum dostala a mohla vyrazit do světa.

Asi tak první větší stres, který vás po příjezdu čeká (kromě toho, že chvilku trvá, než začnete rozpoznávat konkrétní slova v řeči domorodců), je právě shánění střechy nad hlavou. Hledat si privát, pokud nejste dostatečně jazykově vybavení na komunikaci s případnými spolubydlícími, je docela těžké.

Bydlení vyjde v průměru na 260

Inzerátů sice visí ve škole i ve městě dost, ale když musíte hledět i na finance (zvláště teď, co stipendium snížili na 340 za měsíc), výběr se zužuje. Já jsem nakonec dostala místo na privátě po mé výše zmíněné dobré vile, takže jsem bydlela za 240 měsíčně v 2 + kk s dalšíma třemi studentkami a kocourem. Většinou se ceny nájmů pohybují mezi 220 a 300 na osobu, ale některým šťastlivcům se povedlo najít i pokojík za 165.

Bydlení s Italy má tu obrovskou výhodu, že hodně rychle absorbujete jazyk, protože prostě musíte. Jinak než italsky si s nimi málokdy popovídáte, anglicky Italové mluví pouze když jsou k tomu donuceni, a to ještě mizerně. Pár Italoangličanů mě docela šokovalo tvrzením: "Moje máma je Angličanka, ale já anglicky moc neumím."

Stačí neprošvihnout zápis

Univerzita také pořádá pro zahraniční studenty intenzivní kurzy italštiny, které jsou zdarma, jen se musíte včas přihlásit což jsem nezvládla. Nepovedlo se mi ani úplně pochopit systém univerzitního vzdělávání. Z časté otázky "Kolik zkoušek ti ještě chybí?" jsem vydedukovala, že jich mají pro absolvování studia předepsaný určitý počet.

S jejich skládáním moc nespěchají třicetiletí studenti nejsou výjimkou. Jelikož platí školné, tak si můžou studovat, dokud na to mají. Na dotazy ohledně počtu kreditů za zapsané předměty se většinou tvářili nechápavě, zvláště starší studenti o kreditovém systému zřejmě v životě neslyšeli. Taky hodnocení u zkoušek je jiné než u nás. Když jsem poprvé vyfasovala nějakých 27, nejdřív jsem ani nepochopila, co to je. Vysvětlili mi, že 30 je maximum, 18 minimum pro složení zkoušky, ale na dotaz, jak toto rozmezí odpovídá našemu výborně až dobře, případně A E, jen bezradně krčili rameny.

Pohodová atmosféra při výuce

Samotné studium, ani skládání zkoušek (všechno samozřejmě v italštině) nebylo moc náročné. I když jsou fakulty a katedry rozmístěné po celém městě, já jsem měla všechnu výuku v centru, v několik set let staré kamenné budově, kde kromě katedry antropologie byla i knihovna a etnologické muzeum. Atmosféra na hodinách byla taková intimní, kolem jednoho stolu nás sedělo obvykle pět studentů a vyučující.

Zvláště jedna profesorka, která standardně začínala přednášku o dvacet minut později, si k tomu vždycky přinesla kafe, vykouřila cigaretku a nám nabídla bonbóny. Hodně často nám škola odpadla, připadalo mi, že nějaký svátek se slaví snad každých 14 dní.

Ale ani spousta volna mi nestačila na to, abych viděla všechno, co se ve Florencii vidět dá. Chtěla jsem navštívit aspoň ty nejdůležitější muzea a galerie, jenomže pohled na dav turistů mě vždycky odradil. Až když přišel Týden kultury, a s ním i vstup do všech státních muzeí zdarma, tak jsem si vystála tu hodinovou frontu před galerií Uffizi a několik dalších, už kratších front u jiných muzeí, s blaženým pocitem, kolik jsem ušetřila.

Stravování v menze se vyplatí

Tolik k duševní stravě. Pokud jde o jídlo, vyplatí se chodit do menzy, za nějaké dvě eura si naplníte žaludek na několik hodin a ještě vám zbude jogurt nebo ovoce na druhý den k snídani. Jestli si budete vařit sami, tak si, prosím, nikdy, ale opravdu nikdy nedávejte na špagety kečup, pokud ovšem nechcete Italy šokovat nebo totálně znechutit.

Udělala jsem to jednou a tehdy to taky bylo naposledy. Domů jsem se vracela s několika recepty na úpravu těstovin, spoustou hezkých zážitků a poznáním, že Jižané jsou opravdu tak přátelští, jak se říká. Takže pokud budete mít možnost, vypravte se za studiem do Itálie!