The Artist – Němá pocta – recenze

Francouzský režisér Michel Hazanavicius je znám maximálně díky dvěma komediím o agentovi s číslem 117, které si utahovaly z Jamese Bonda. Odteď si ho ale bude každý pamatovat jako režiséra mistrovského díla s názvem The Artist.

Dost jsem se podivoval, proč ten neobvyklý povyk okolo francouzsko-belgického snímku téměř neznámého tvůrce. Proč těch deset nominací na Oscara včetně kategorie nejlepší film u filmu, jenž je nejen černobílý, ale dokonce i němý (doprovázený většinou pouze hudbou)? Proč to pozdvižení ohledně vážného adepta na favorita letošních Cen Akademie, který působí mezi současnými snímky poněkud divně a zastarale, a myšlenka, že by mohl zvítězit v hlavní kategorii, je přinejmenším směšná? Pak jsem The Artist viděl a pochopil jsem. Teď už se nedivím vůbec ničemu. Je to totiž paráda.

Film je krásnou poctou němým filmům z dvacátých let minulého století a sám vypadá jako jeden z produktů té doby. Je natočen v původním formátu 4:3, herci v hlavních i vedlejších rolích vypadají, jako by se přenesli do minulosti strojem času a atmosféra přelomu dvacátých a třicátých let, do kterých je děj zasazen, je tak precizní, že budete mít pomalu problém uvěřit, že něco takového vzniklo v roce 2011. Kostýmy, dekorace, interiéry, exteriéry, mimika postav, pečlivé nasvícení, podmanivý vizuál... vše naprosto na jedničku. Úplně nejvíce je ale třeba vystihnout herecké výkony a skvělou hudbu Ludovica Bourceho, znějící na pozadí asi po 90 % filmu.

Příběh vypráví o hollywoodském filmovém herci němých filmů jménem George Valentin (Jean Dujardin), který dopomůže ke kariéře obyčejné, avšak šarmantní slečny Peppy Miller (Bérénice Bejo) a udělá z ní herečku první velikosti. Sám se však potýká s vlastními problémy, mezi něž patří i nástup zvukových filmů. Coby pyšná a hrdá hvězda odmítá tento nový výdobytek moderní doby přijmout a nadále natáčí filmy němé, a tudíž zastaralé. A zatímco jeho sláva mizí, z Peppy se stane miláček davů...

Historka je to vlastně docela banální a lehce naivní, co ji však dělá neobyčejnou, je hravý režijní přístup a spousta originálních prvků, jež ji povyšují z dokonale fungující lovestory s dramatickým nádechem i na dokonale fungující lehkou komedii. Častokrát je jako zdroj vtipu využit právě ten fakt, že zvuk ani hlasy postav není slyšet, přičemž dialogy jsou do filmu včleněny formou textových oken. Nebo využití nějaké technologie či trikových sekvencí, které by divák neočekával. Příkladem budiž scéna, kdy George sní noční můru, ve které najednou jsou slyšet zvuky! Ozývají se odevšad, zatímco chudák George nedokáže vydat ani hlásku. Super.

Herci jsou perfektní a dobová stylizace jejich postav dokonalá. Ústřední duo hrají u nás neznámí herci (od teď si je ale budete pamatovat) a mnohem povědomější jsou ti ve vedlejších rolích. Např. John Goodman jako producent či James Cromwell jako sluha a šofér. Malcolm McDowell ve filmu sice je, ale asi jen patnáct vteřin. A Georgeův pes by si zasloužil Oscara.

The Artist se nesnaží tvářit jako dokonalá kopie filmů z dvacátých let, ale spíš jako taková vzpomínka na tehdejší dobu a tehdejší atmosféru. Výsledek přitom není určen k analyzování toho, jaké všechny filmy připomíná, ani k nostalgickému vzpomínání, nýbrž k tomu, aby se divák neustále dojímal, usmíval a těšil z toho, jak moc je The Artist roztomilý ve svém počínání, jak dokáže vykouzlit úsměv z každé maličkosti a zaplnit kinosál nefalšovaným optimismem. V dnešní době vzácný úkaz. Bravo!

Hodnoceni: 100%

Režie: Michel Hazanavicius

Hraji: Jean Dujardin, Bérénice Bejo, John Goodman, Missi Pyle, Penelope Ann Miller, James Cromwell, Beth Grant, Stuart Pankin, Bitsie Tulloch, Ed Lauter, Malcolm McDowell

Francie / Belgie, 2011, 100 min

Další aktuální recenze najdete na www.fanmovie.cz