Xenofobie a rasismus - charakteristika

Základní charakteristika - vymezení pojmů

 

Xenofobie

Xenofobii charakterizují projevy odporu, nepřátelství, ale i nedůvěra ke všemu cizímu a strach ze všeho cizího. Konkrétním projevem je nepřátelství k lidem jiné barvy pleti, jiné národnosti, jazyka, náboženského přesvědčení, kultury, projevující se navenek odporem a nepřátelstvím vůči imigrantům, ale i cizincům s trvalým pobytem, uprchlíkům... Někdy je tento pojem užíván jako obecný termín pro rasismus, antisemitismus a nacionalismus. Stejně jako rasismus je předsudkem, který vytváří negativní názor bez jakékoliv znalosti nebo smyslu.

 

Intolerance

Intolerance - je nesnášenlivost, nedostatek úcty k jiným způsobům chování a jednání, nedostatek respektu k jinému přesvědčení či víře než je naše. Projevuje se zákazem odlišných způsobů chování či názorů než jsou naše vlastní. Může také znamenat, že se s některými lidmi nezachází odpovídajícím způsobem (např. kvůli sexuální orientaci).

 

Rasismus

Rasismus je základním východiskem odrůd tzv. pravicového extremismu a je založen na ideologii vycházející z biologické teorie zdůrazňující význam rasových znaků a rozdílů mezi rasami. Podstatu člověka spatřuje především v těchto znacích. Vychází z přesvědčení o nadřazenosti "bílé rasy" (často užší skupiny jejích příslušníků) nad ostatními druhy "méněcenných ras", o její předurčenosti k nadvládě.

 

Pravicový extremismus

Pod pojmem pravicový extremismus rozumíme aktivity opravdu extremistické. Především se jedná o činnost různých skinheadských nebo původně skinheadských uskupení. Jejich ideologie se omezuje prakticky pouze na formulování xenofobních programů ve všech svých mutacích (rasismu, antisemitismu apod.) Myšlenkové rozpětí extrémně pravicových skupin je tedy poměrně chudé a rozdíly mezi jednotlivými seskupeními jsou spíše ve formě jak dosáhnout společných cílů a v jednotlivých atributech organizačně rituálního charakteru. Tyto rozdíly jsou při tom důležité z hlediska atraktivnosti  pro členy stávající i potencionální. Iracionální vzorce chování, mýty a jen zasvěcencům známé rituály, které v pozadí běžné činnosti vytváří ovzduší tajemna, jsou totiž hlavními jednotícími prvky jednotlivých seskupení.

 

Antisemitismus je specifickým projevem rasové nenávisti vůči Židům, k sionismu (judaismu).

 

Nacionalismus podle tohoto politického směru je národ základní společenskou jednotkou. Proklamuje tzv. tradiční společenské hodnoty a jeho vymezení a odlišení od tzv. národní hrdosti, jejíž projevy jsou nazírány jako pozitivní společenské jevy a je s nimi tak i manipulováno, z něj činí nejproblematičtější odrůdu extremismu.

 

Lidská práva

 

Všeobecná deklarace lidských práv byla přijata a vyhlášena tři roky po ukončení 2. světové války, největší válečné katastrofy v lidských dějinách, která přinesla nezměrné lidské utrpení, smrt asi 55 milionů lidí, obrovské materiální i morální ztráty. Deklarace je právně nezávazným dokumentem (nejde o mezinárodní smlouvu), její politická autorita je však uznávána na celém světě. Výročí jejího přijetí se každoročně slaví jako Den lidských práv. OSN deklaraci přijalo jako rezoluci č. 217/III.A

 

Listina základních práv a  svobod

Federální shromáždění na základě návrhů České národní rady a Slovenské národní rady, uznávajíc neporušitelnost přirozených práv člověka, práv občana a svrchovanost zákona, navazujíc na obecně sdílené hodnoty lidství a na demokratické a samosprávné tradice našich národů, pamětlivo trpkých zkušeností z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly v naší vlasti potlačovány, vkládajíc naděje do zabezpečení těchto práv společným úsilím všech svobodných národů, vycházejíc z práva českého národa a slovenského národa na sebeurčení, připomínajíc si svůj díl odpovědnosti vůči budoucím generacím za osud veškerého lidstva na Zemi a vyjadřujíc vůli, aby se Česká a Slovenská Federativní Republika důstojně zařadila mezi státy, jež tyto hodnoty ctí, usneslo se na této Listině základních práv a svobod:

Práva, která patří lidským bytostem prostě jako lidským bytostem. Termín lidská práva se dostal do popředí až v tomto století, v minulosti se o těchto právech spíše hovořilo jako o "přirozených právech" nebo "právech člověka." Pojem lidských práv či práva vůbec neexistoval ve všech dobách či civilizacích... Která práva bývají nejčastěji prohlašována za lidská práva?

 

Na základě posuzování formálních deklarací je můžeme rozdělit do šesti kategorií:

První a často nejpřednější je právo na život. Může být chápáno jako právo nebýt zabit nebo fyzicky napaden, nebo jako právo být chráněn před zabitím a napadením, nebo jako právo na základní materiální podmínky k životu nebo minimum zdravotní péče.

Za druhé je to svoboda, která v deklaracích figuruje vždy na přední místě. Někdy se vymezuje jako právo na svobodu v obecném smyslu, někdy se jím rozumí právo na partikulární svobody, z nichž je nejpodstatnější svoboda myšlení, vyjadřování, náboženství, spolčování a pohybu.

Za třetí, právo na vlastnictví, které mělo důležité místo v raných formulacích práv, zůstalo ve většině formulací 20. století, ačkoli je dnes chápáno jako právo s určitými omezeními, konkrétně v rozsahu, v němž vlastnictví může bránit veřejnému prospěchu.

Za čtvrté jsou to práva týkající se občanova individuálního statutu, jako jsou národnostní a demokratická práva.

Za páté práva týkající se způsobu vlády, konkrétně vlády zákona a výkonu spravedlnosti, jako je například právo nebýt svévolně zatčen a právo na řádný soud. Poslední dvě kategorie práva by nebyly pochopitelné v termínech původního pojetí přirozených práv jako práv užívanými lidmi "ve stavu přirozenosti", který byl definován jako stav bez vlády. Lze je však chápat jako přirozená nebo lidská práva, protože morální status přičítaný osobám může obsahovat důsledky vzhledem ke způsobu, jakým s nimi bude zacházeno v rámci a ze strany politických institucí a soukromých sdružení.

A konečně za šesté, lidská práva zahrnují nárok na určité společenské, ekonomické a kulturní statky. Například právo na vzdělání, práci, sociální zajištění, odpočinek a volný čas, a na životní úroveň dostačující pro zdraví a blaho jednotlivce. Přestože nároky na takový druh práv nejsou zcela bezprecedentní, v rámci tradice lidských práv se dostaly na přední místo až v našem století. Logická je též teze, že lidé jsou v celosvětovém měřítku zodpovědní za materiální blaho druhých.

V minulosti byla lidská práva obecně chápána jako důsledek přirozeného práva, takže tvořila část obecné teorie přirozeného zákona, a jako taková stála a padala s tímto zákonem. Ačkoli toto pojetí neztratilo na důležitosti, byl pojem lidských práv postupně od tradičního myšlení o přirozeném zákoně oddělován. Dnešní morální a političtí filosofové se spíše přiklánějí k pojetí lidských práv ve smyslu přihlášení se k základním hodnotám, jako je svoboda, autonomie a rovnost, spolu s dalšími zřeteli k věcem podstatným pro lidské blaho.

 

 
Zdroj: Český helsinský výbor (www.helcom.cz)
Poslední aktualizace Barbora Bělíková, srpen 2017.

Komentáře

Vymazání příspěvku

Pro nevhodný obsah byl příspěvek s předmětem Roman vymazán. NICM

Příspevek vymazán

Pro nevhodný obsah byl komentář s předmětem Roman vymazán. NICM

Kalendář akcí

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1
2
3
4
 
 
 
 
 
 
 
5
6
7
8
9
10
11
 
 
 
 
 
 
 
12
13
14
15
16
17
18
 
 
 
 
 
 
 
19
20
21
22
23
24
25
 
 
 
 
 
 
 
26
27
28
29
30
1
2